Většina problémů v českých horách nezačne pádem ze skály. Začne o hodinu pozdějším odchodem, pláštěnkou zapomenutou v autě a rozhodnutím pokračovat, i když se hřeben schoval v mlze. Bezpečnost v horách má těžiště ještě doma nad mapou. Zbytek stojí na ochotě otočit se a jít dolů.

Nejvyšší česká hora měří něco přes šestnáct set metrů. To lidi uklidní víc, než by mělo. Hřebeny Krkonoš a Jeseníků leží z velké části nad hranicí lesa, kde není kam uhnout, mlha přijde během čtvrthodiny a k nejbližší chatě to bývá dál, než jak to vypadá na mapě.

Co se rozhodne ještě doma

U plánování túry lidé nejčastěji řeší, kudy je to hezčí. Rozhoduje ale jiné číslo. Kolik na to mají hodin.

Údaje v hodinách na rozcestnících Klubu českých turistů počítají s plynulou chůzí. Ne s focením, svačinou na vyhlídce, hledáním odbočky a čtvrthodinou u pramene. Když si k tabulkovému času nepřidáte rezervu, vejdete se do něj jen za ideálních podmínek.

Kilometry na mapě navíc neřeknou skoro nic. Rozhoduje převýšení a povrch. Deset kilometrů po hřebenové cestě zvládnete rychle, deset kilometrů kamenitým výstupem s tisícem výškových metrů je jiná túra. Nejspolehlivější vodítko je vaše vlastní historie: podívejte se, jak dlouho vám trvala poslední srovnatelná trasa, a od toho se odpíchněte.

Ke každému plánu patří ještě jedna věc, kterou většina lidí vynechá. Odbočka zpátky.

Vyberte si na trase bod, ze kterého se dá pohodlně sestoupit do údolí, a určete si čas, do kterého tam musíte být. Když ho minete o hodinu, otočte to. Důvod je prozaický. Počítáte se světlem, a to se s vaší chutí pokračovat nedomlouvá. Po přechodu na zimní čas na konci října je v našich horách krátce po páté šero a poslední hodinu sestupu jdete za tmy, i když jste vyšli v deset ráno. A počítejte s tím, že skupina jde vždycky tempem toho nejpomalejšího. S dětmi nebo s někým, kdo v horách moc nechodí, škrtněte z plánu rovnou třetinu.

Ověřte si taky, jestli bude otevřená chata, se kterou v plánu počítáte. Mimo sezónu a ve všední dny bývají horské bufety zavřené a plán, ve kterém si v polovině trasy doplníte vodu a dáte polévku, se rozpadne na první zamčené verandě. Vodu si vezměte celou z domova a jídlo taky.

Řekněte někomu, kam jdete

Horská služba to opakuje dlouhodobě a stojí to za zopakování: před odchodem na túru se zapište do knihy vycházek a túr, uveďte trasu a předpokládaný čas návratu. Klasická papírová kniha bývá na horských chatách a na stanicích Horské služby.

Elektronickou obdobu má aplikace Záchranka. Podle Horské služby ČR v ní funguje Elektronická kniha túr, kam si zadáte plánovanou trasu i čas návratu. Když v plánovaný čas do cíle nedorazíte, aplikace po určité době odešle notifikaci Horské službě. Od srpna 2022 si takhle naplánujete i túru po slovenských horách a slovenští turisté naopak túru u nás.

Pokud vám žádná z těchto možností nesedí, stačí i obyčejná zpráva. Napište konkrétnímu člověku trasu, výchozí bod, kde máte auto, a čas, do kterého se ozvete. Rozdíl mezi „šel někam do Jeseníků“ a „vyšel z Karlovy Studánky přes Ovčárnu na Praděd, návrat do osmi“ je pro pátrání obrovský.

Ta samá zpráva má i druhou funkci. Když víte, že někdo doma sleduje hodiny, mnohem hůř se vám v šest večer rozhoduje jít ještě jeden vrchol navíc.

Proč Horská služba doporučuje tři lidi

V doporučeních Horské služby ČR se objevuje pravidlo chodit ve skupině nejméně tří osob. Má jednoduchou logiku. Když se jeden zraní, jeden zůstane u něj a druhý jde pro pomoc nebo do místa se signálem.

Ve dvou se dostanete do horší situace, než čekáte. Zraněného člověka nemůžete nechat samotného a zároveň nemůžete odejít shánět pomoc. Sami jste na tom ještě hůř: bez signálu a bez pohybu vám v mokrém oblečení začne rychle klesat teplota.

Sólo túra po značce v Beskydech přitom není hazard. Riziko se láme jinde. V exponovaném terénu, v zimě a mimo dosah signálu se samota počítá úplně jinak než v létě na hlavním hřebeni s chatami každé dvě hodiny. Když jdete sami, snižte ambice a nechte doma přesnější plán než obvykle.

Značka drží, zkratka ne

Síť značených cest Klubu českých turistů je u nás hustá a v horách je to výhoda, kterou se vyplatí využívat. Značené cesty vedou tam, kde je terén schůdný, kde se dá projít i za horšího počasí a kde vás Horská služba bude hledat jako první.

Pásová značka má tři pruhy: dva bílé a mezi nimi barevný. Červená vede zpravidla po hřebenech a dálkových trasách, modrá, zelená a žlutá po kratších a spojovacích cestách. V horách to má praktický dopad. Když se ztratíte a víte, že jste celý den šli po červené, dá se poloha zúžit rychleji než u výletu, který si nikdo nepojmenoval.

Zkratky mimo značku vypadají na mapě nevinně. V terénu z nich bývá sráz, mokrá tráva na skále nebo neprostupné klečové porosty, které v Krkonoších i v Jeseníkách dokážou zastavit líp než plot. Pásové značení navíc funguje i tehdy, když se pokazí telefon.

V zimě se na hřebenech přechází na tyčové značení. Tyče jsou postavené tak, aby se od jedné dala v mlze najít další, a nemusí kopírovat letní cestu. Sledovat v zimě letní trasu podle mapy v telefonu je klasická cesta do problémů. Značka má ještě jednu praktickou roli. Když voláte o pomoc, dokážete podle ní popsat, kde jste, i bez souřadnic.

Počasí si přečtěte den dopředu

Předpověď pro nejbližší město neplatí pro hřeben o osm set metrů výš. Teplota s výškou klesá, vítr sílí a mrak, který v údolí visí nad hlavou, je nahoře mlha s dohledností na dvacet metrů.

Před túrou se podívejte na výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu. ČHMÚ je vydává v Systému integrované výstražné služby a používá čtyři stupně nebezpečí: zelenou, žlutou, oranžovou a červenou. Žlutá znamená potenciálně nebezpečné počasí a vyšší opatrnost, oranžová nebezpečné počasí s možnými škodami a zraněními, červená velmi nebezpečné počasí.

Výstrahy vydává centrální předpovědní pracoviště v Praze po konzultaci s regionálními pracovišti.

Prakticky to znamená tohle.

Žlutá výstraha na bouřky vás nemusí zastavit, ale musí posunout odchod na ráno, aby vás odpolední bouřka zastihla dole. Oranžová na hřebenový vítr je důvod nahradit hřeben lesní variantou. Červená není výzva k improvizaci. Vítr je v našich horách podceňovaný. Na Sněžce a na Pradědu fouká i za jinak hezkého dne mnohem víc než v údolí a v kombinaci s deštěm dokáže během půl hodiny vychladit i oblečeného člověka. Mokro plus vítr je horší kombinace než samotný mráz.

A sledujte oblohu i během túry. Kupovitá oblaka, která od poledne rychle rostou do výšky, jsou předehra bouřky. Když je vidíte růst nad hřebenem, není to okamžik pro poslední vrchol.

Batoh, který vás vytáhne z průšvihu

Bezpečnostní výbava na jednodenní túru v horách se vejde do pár položek a váží málo. Pláštěnka nebo nepromokavá bunda, teplá vrstva navíc, čelovka, malá lékárnička, nabitý telefon, jídlo a voda s rezervou. Detailní checklist do batohu na jednodenní túru řeší, kolik čeho brát.

Nejčastěji chybí čelovka. Logika je pochopitelná, vracíte se přece za světla. Jenže sestup ve tmě po kamenité pěšině bez světla je přesně ta situace, ze které vzniká vyvrtnutý kotník. Malá čelovka se vejde do kapsy a nosíte ji celý rok zbytečně. Jednou ne. Jak vybrat rozumnou, rozebírá text o výběru čelovky.

Druhá pravidelná mezera je teplá vrstva. Když se zastavíte, protože jde někdo pomaleji nebo někdo ošetřuje odřeninu, přestanete se hýbat a začnete rychle chladnout. Bavlněné tričko v tu chvíli pracuje proti vám. Nasákne potem a schne dlouho, takže vás chladí i po tom, co se zase rozejdete. Lehká péřovka nebo mikina navíc váží pár set gramů a v batohu překáží přesně do okamžiku, kdy je potřeba. Boty řeší víc, než si lidé připouštějí. Na mokré kamenité pěšině rozhoduje podrážka a to, jak drží pata. Sportovní běžecké boty na Praděd v dešti jsou špatný nápad. Trekové boty s pořádnou podrážkou sníží šanci, že vám noha ujede v nejhorším místě.

Kde se naopak nevyplatí přehánět: nemusíte nosit vybavení na přenocování na každou jednodenku. Přetížený batoh zhoršuje rovnováhu a urychluje únavu. Unavený člověk pak dělá v terénu horší rozhodnutí.

Když ztratíte cestu

První pravidlo zní: zastavte se. Většina lidí po ztrátě značky pokračuje dál v naději, že se cesta zase objeví, a vzdaluje se přitom od poslední známé pozice.

Vraťte se k poslední značce, kterou jste jistě viděli. Když nevíte kam, zůstaňte a zorientujte se. Pomůže offline mapa v telefonu, protože v horách signál často není. Mapové podklady si stáhněte doma, ne až na parkovišti.

Baterie je v tu chvíli cennější než pohodlí. Snižte jas, zapněte úsporný režim a nechte si energii na hovor. Telefon v mrazu ztrácí kapacitu rychleji, než je běžné, takže ho v zimě noste ve vnitřní kapse, ne v batohu.

Když se blíží tma, počasí se zhoršuje nebo se vám nedaří najít cestu, je čas volat pomoc. Sestupovat naslepo do neznámého terénu za tmy je nejhorší z dostupných možností. Výjezd za člověkem, který zavolal včas a ví, kde stojí, je jednodušší než hledání někoho, kdo zkusil štěstí a mezitím vybil telefon.

Zůstaňte na místě, které jde popsat. Rozcestník, vrchol, potok, chata, jasně viditelný orientační bod. Holá stráň v mlze se popisuje mizerně.

Chlad pracuje pomalu

Podchlazení nepřichází jen v zimě. Vzniká z kombinace mokrého oblečení, větru a nedostatku pohybu a stačí mu teploty kolem několika stupňů nad nulou. Právě v tom je zákeřné. Přijde nenápadně a člověk si ho na sobě všimne poslední. Nejjednodušší obrana je funkční vrstvení oblečení a jedna suchá vrstva, kterou nesete v batohu a ne na sobě.

Zdravotnická záchranná služba Moravskoslezského kraje popisuje podchlazení jako stav, kdy tělesná teplota klesá pod normální hodnoty 36 až 37 °C, a pokles pod 35 °C označuje za nebezpečný. Poznáte to na sobě i na ostatních: začne třesavka, ztuhnou prsty, zpomalí se řeč a rozhodování. Postižený člověk často tvrdí, že mu nic není.

Základní zásady jsou jednoduché.

Dostat člověka z větru a mokra, vyměnit mokré oblečení za suché, zaizolovat od země, přikrýt a při vědomí podat teplý slazený nápoj. Záchranná služba doporučuje také omezit pohyb postiženého na minimum. Alkohol nikdy. Roztahuje cévy a ochlazování ještě zrychlí.

Tady končí to, co zvládnete v terénu. Když se stav nelepší, člověk je zmatený nebo se třes zastaví, volejte Horskou službu na 1210, případně tísňovou linku 112. Tenhle text nenahrazuje lékaře ani záchranáře.

Bouřka na hřebeni

Bouřka je v našich horách nejčastější letní riziko a chová se předvídatelně. V teplých dnech přichází typicky odpoledne, když se během dopoledne stihne nahřát vzduch.

Praktický důsledek: v létě vyrážejte brzy a plánujte hřebenovou část na dopoledne. Návrat po čtvrté odpoledne veďte pokud možno lesem.

Když vás bouřka zastihne nahoře, opusťte hřeben, vrchol a otevřenou plochu a sestupte co nejrychleji níž. Vyhněte se osamělým stromům, kovovým konstrukcím, rozhlednám a stožárům. Trekové hole složte a dejte je od sebe. Kleč nebo nízký porost v terénním záhybu je lepší než vystavené místo, ale hlavní je dostat se z exponovaného hřebene dolů.

Do bouřky se nedá jít „rychle přes to“. Rychlá chůze v hustém dešti po mokrých kamenech je druhé riziko, které se přidá k prvnímu.

Zima je jiná disciplína

Zimní hory nejsou letní hory ve větší bundě. Mění se prakticky všechno: délka dne, trasy, orientace i to, jak dlouho vydržíte stát na místě.

Den je krátký. V prosinci vám na túru zbývá zhruba osm hodin světla a každé zdržení jde přímo z rezervy. Tempo je pomalejší, protože se boříte do sněhu, a přestávky jsou kratší, protože ve stoje rychle prochladnete.

Letní cesty pod sněhem přestávají platit a některé úseky bývají v zimě kvůli lavinovému nebezpečí uzavřené. Aktuální stav si ověřte u Horské služby nebo u správy příslušného parku, ne podle loňské stopy v mapové aplikaci. Zledovatělý svah v Jeseníkách nebo v Krkonoších není náročný technicky, ale uklouznutí na něm končí dlouhým sjezdem po tvrdém firnu.

Mačky nebo alespoň nesmeky a schopnost s nimi zacházet nejsou v našich horách zbytečné.

A pak jsou tu laviny. Ano, i v Česku, hlavně v Krkonoších a v Jeseníkách. Horská služba ČR používá pětistupňovou lavinovou stupnici: nízké, mírné, značné, vysoké a velmi vysoké nebezpečí. Podle jejích údajů se 34 procent lavinových nehod stane při druhém stupni a 47 procent při třetím, tedy v podmínkách, které většině lidí nepřipadají dramatické. Lavinové zpravodajství pro naše hory vydává Horská služba a před zimním výletem do otevřeného terénu ho projděte.

Pohyb v lavinovém terénu se z článku naučit nedá. Vyžaduje kurz, vybavení a praxi. Když vám něco z toho chybí, držte se v zimě údolních tras a značených hřebenových cest. Strže a závětrné svahy pod hřebeny nechte být.

Komu volat a co říct

V českých horách volejte Horskou službu na čísle 1210, v pohraničí se telefon často přihlásí k zahraničnímu operátorovi, proto je jistější vytočit číslo v mezinárodním tvaru +420 1210. Horská služba ČR ho v tomto tvaru sama uvádí na svých kontaktech.

Ve slovenských horách má Horská záchranná služba vlastní tísňové číslo 18 300. Jednotná tísňová linka 112 platí vždycky a všude a spojí vás i tehdy, když si nejste jistí, kdo má situaci řešit.

Než zavoláte, srovnejte si v hlavě čtyři věci: co se stalo, kolik je zraněných a v jakém jsou stavu, kde přesně jste a jaké je na místě počasí. Operátor bude chtít i telefonní číslo, na kterém vás zastihne. Nevypínejte telefon a nevolejte mezitím známým, linka musí zůstat volná.

Polohu popisujte co nejkonkrétněji. Nejlepší je název rozcestníku, číslo tyče na hřebeni, blízká chata nebo souřadnice z mapové aplikace. Aplikace Záchranka odesílá polohu automaticky, což se hodí hlavně tehdy, když sami nevíte, kde jste.

Kdy nečekat: při bezvědomí, silném krvácení, podezření na poranění páteře nebo hlavy, při zhoršujícím se podchlazení a vždy, když se blíží tma a vy nejste schopni sestoupit. Přivolání pomoci není přiznání prohry. Záchranu komplikuje hlavně čas a zhoršující se počasí, obojí pracuje proti vám.

Když se operátor ptá na možnost přistání, popište okolí: jestli je kolem volná plocha, jak daleko vidíte a jak silně fouká. Za mlhy nebo silného větru vrtulník létat nemůže a pomoc jde po zemi. To trvá podstatně déle a je to další důvod volat dřív než později.

Kdy túru odložit

Odložit výlet den předem je snazší než otáčet se v půlce hřebene. Pár situací si zaslouží rozhodnutí bez dlouhého váhání.

Oranžová nebo červená výstraha ČHMÚ na vítr, bouřky nebo sníh pro cílovou oblast. Trvalý déšť, který ve vyšších polohách přejde v mokrý sníh, protože to je ta nejrychlejší cesta k podchlazení. Vysoký lavinový stupeň, když část trasy vede otevřeným svahem nad hranicí lesa. A nemoc nebo nevyspání kohokoli ze skupiny, protože tempo celého dne se pak drží podle něj.

Odložení nemusí znamenat zůstat doma. Naše hory skoro vždycky nabídnou údolní variantu, která funguje i za mizerného počasí: cesta lesem, okruh kolem přehrady, kratší výšlap k chatě v polovině stoupání. Hřeben počká.

Zvlášť opatrně to zvažte, když jdete s dětmi. Dítě se ozve, až když je mu opravdu zima, a do té chvíle už bývá promočené a vyčerpané.

Na co si dát pozor

Nejčastější chyba není špatné vybavení, ale plán bez rezervy. Trasa vyjde přesně na hodinu západu slunce a stačí jedna delší pauza, aby poslední hodina byla za tmy.

Druhá věc jsou mapy v telefonu bez zálohy. Offline podklad je základ, ale telefon se dá rozbít, promočit i vybít. Papírová mapa oblasti váží pár desítek gramů a v batohu nepřekáží.

Pozor také na sledování cizích tras z mapových aplikací. Trasa, kterou někdo prošel v suchém srpnu, nemusí být v listopadu po dešti průchodná a v zimě může vést lavinovým svahem. Stopa v aplikaci neříká nic o podmínkách.

A poslední.

Otočit se je legitimní výsledek túry. Vrchol tam bude i příští víkend. Mlha, blížící se bouřka nebo únava v půlce skupiny jsou dobré důvody sejít dolů. Průšvihy v horách málokdy začnou jedním špatným krokem. Začnou rozhodnutím pokračovat ve chvíli, kdy už bylo dost signálů, že to nevyjde.

Shrnutí

Většinu práce uděláte doma. Spočítejte si čas s rezervou, určete si na mapě bod a hodinu, po které se otáčíte, a řekněte konkrétnímu člověku nebo Elektronické knize túr, kudy jdete a kdy se ozvete. Zbytek je věc batohu a hlavy: pláštěnka, teplá vrstva, čelovka, nabitý telefon a ochota vzdát vrchol ve chvíli, kdy nad hřebenem visí mrak. Když se to zvrtne, volejte 1210, v pohraničí +420 1210, na Slovensku 18 300, jinak 112. Zavolejte spíš dřív. Situace, ve které je „ještě to nějak zvládneme“, se v horách mění na jinou situaci rychleji, než odhadnete.

Zimní hory, laviny, orientace v mlze a první pomoc v terénu si zaslouží samostatnou přípravu. Tenhle přehled je začátek, ne náhrada za kurz ani za zkušenost.