Nejčastější důvod, proč někdo přijde z hor s rozbitýma nohama, nejsou levné boty. Je to bota o půl čísla menší, než by měla být, a příliš tuhá podešev na túru, kde by stačila měkčí. Obojí se dá poznat v obchodě za dvacet minut, pokud víte, na co koukat.

Projdeme parametry v pořadí, v jakém se o nich rozhoduje. Kam v botách půjdete, jak vysoký střih potřebujete, z čeho má být svršek a proč je velikost důležitější než všechno ostatní dohromady.

Nejdřív si řekněte, kde v nich budete chodit

Bota na značené trasy v Beskydech a bota na kamenité pole pod alpským sedlem jsou dva různé nástroje. Když si pořídíte tu druhou na první jmenovanou trasu, budete se celý den trápit v příliš tuhé podrážce.

Nejběžnější případ v Česku: jednodenní túry po značkách, lesní pěšiny, kořeny, blátivé úseky a občas kamenitý výstup na rozhlednu. Batoh do zhruba deseti kilogramů. Tady stačí lehká turistická obuv a plně tuhá trekovka je zbytečná zátěž.

Druhý případ jsou vícedenní treky s těžším batohem a horské přechody s výraznějším převýšením. Nohu unaví nerovný terén a batoh, takže potřebujete botu, která podpírá chodidlo a nekroutí se na každém kameni.

Třetí případ je vysokohorská turistika, kde se chodí po suti, firnu a někdy s nasazenými nesnadno stlačitelnými mačkami. Tam už rozhoduje tuhost podešve a schopnost boty držet na hraně.

Většina lidí spadá do prvních dvou kategorií a kupuje si boty pro tu třetí. Prodejci to znají a nabídnou vám radši víc než míň, protože reklamace na promáčenou botu bolí víc než na botu těžkou.

Výška střihu a mýtus o opoře kotníku

Nízké boty končí pod kotníkem. Jsou lehčí, lépe odvětrají a noha se v nich přirozeněji ohýbá. Vhodné na značené cesty, lesní stezky a delší běžecky pojaté túry. Nevýhoda je otevřenější přístup pro kamínky a to, že v mokré trávě máte za deset minut mokré ponožky. Střední střih sahá ke kotníku a je nejčastější kompromis. Chrání proti drobným odřením o kameny, něco málo pomáhá na nerovném povrchu, ale zázraky nedělá.

Vysoký střih jde nad kotník, chrání proti kamení a bahnu, drží nohu v botě při chůzi po suti a v hlubokém sněhu funguje spolu s návleky jako bariéra.

Kolem opory kotníku panuje omyl, který stojí za vysvětlení. Vysoká bota nezabrání podvrtnutí sama o sobě. Omezuje rozsah pohybu a při zakopnutí zpomalí nežádoucí vytočení, ale kotník za vás nedrží. Tuhé svaly a cvik na nerovném terénu udělají pro stabilitu víc než pár centimetrů kůže navíc, vysoký střih volte kvůli terénu a ochraně, ne kvůli falešnému pocitu bezpečí.

Kdo má za sebou opakované podvrtnutí nebo problém s kotníkem, měl by se poradit s fyzioterapeutem nebo lékařem. Bota takový problém nevyřeší.

Kůže, nebo textil

Svršek rozhoduje o hmotnosti, prodyšnosti, životnosti a o tom, jak dlouho bota schne. Celokožený svršek, typicky nubuk nebo hovězina, drží tvar, odolá oděru a při dobré péči vydrží roky.

Postupně se přizpůsobí noze. Za to platíte hmotností a delší dobou schnutí. Kožená bota nasákne a schne pomalu, hlavně na vícedenním treku, kde ji nemáte kam dát.

Textilní svršky s výztuhami jsou lehčí, rychleji vysychají a lépe odvětrají. Prodyšnost oceníte v létě, kdy se v kožené botě potíte výrazně víc. Nevýhodou je nižší odolnost proti prodření, hlavně ve špičce a na vnější hraně, kde bota nejvíc trpí o kameny.

Kombinovaný svršek, tedy textil s koženými nášivkami v exponovaných místech, je dnes nejrozšířenější a pro většinu turistů dává největší smysl.

Praktický rozdíl, který se nikde nepíše: kožená bota se dá znovu naimpregnovat a po sezoně vypadá pořád stejně. Textilní bota s odřenou špičkou se opravit nedá.

Membrána: kdy pomůže a kdy překáží

Membrána je tenká vrstva ve svršku, která nepropustí kapalnou vodu dovnitř, ale nechá projít vodní páru ven. Bota s membránou tak zůstane suchá v mokré trávě a v mělké kaluži.

Slabina je prodyšnost. Membrána vždycky odvětrá hůř než textil bez ní, takže se v ní noha v teplém počasí potí. Rozdíl poznáte hlavně v létě na dlouhém výstupu, kdy vám v botě zvlhnou ponožky, aniž byste vlezli do vody.

Druhá slabina je schnutí. Když voda nateče přes okraj boty, membrána ji drží uvnitř stejně dobře, jako předtím držela vodu venku. Promočená membránová bota schne podstatně déle než textilní bez membrány.

Kdy se vyplatí: jarní a podzimní túry, blátivé lesní cesty, mokrá tráva, sníh, chladné počasí obecně.

Kdy je spíš na obtíž: horké léto, suchý kamenitý terén, treky přes potoky, kde stejně namočíte botu celou.

Ať se rozhodnete jakkoli, membrána nedělá z boty holínku. Voda teče dovnitř přes horní okraj a proti tomu nepomůže žádná technologie ve svršku.

Tuhost podešve a značení A až D

Řada výrobců a prodejců používá pro tuhost obuvi orientační značení písmeny. Nejde o závaznou normu, spíš o zvyklost, která pomáhá porovnat boty napříč katalogy. Významy se u jednotlivých značek mírně liší, takže konkrétní zařazení modelu vždy najdete v jeho popisu u výrobce.

Zhruba to vypadá takhle:

  • A je lehká turistická a vycházková obuv s měkkou podešví. Značky, lesní cesty, městská turistika.
  • A/B a B jsou boty na běžné treky, delší túry se středně těžkým batohem a mírně kamenitý terén. Podešev se ohýbá, ale ne nadměrně.
  • B/C a C jsou tužší trekové boty pro náročnější horský terén, suť a delší výstupy s nákladem. Umožňují nasadit takzvané poloautomatické mačky.
  • D je vysokohorská a expediční obuv s velmi tuhou podešví a plnou kompatibilitou s mačkami. Na běžné turistice v ní budete chodit jako v lyžařských botách.

Tuhost si při zkoušení ověřte rukama. Chytněte botu za špičku a patu a zkuste ji ohnout. Bota kategorie A se ohne skoro v půlce, tužší modely se ohnou jen v přední třetině a nejtužší se neohnou téměř vůbec.

Kompromis je jednoduchý. Tužší podešev chrání chodidlo před tlakem kamenů a lépe drží na malých stupech, ale hůř se v ní jde po rovině a víc unaví lýtka. Měkčí podešev je pohodlnější na cestách, ale na ostrém kamení skrz ni ucítíte každou hranu.

Podrážka: co poznáte až na mokré skále

Podrážka rozhoduje o tom, jestli vám noha ujede při sestupu po vlhkém kameni. Sledovat se dají dvě věci.

Dezén, tedy vzorek podrážky. Hluboké a od sebe oddělené špalíky se lépe zakusují do bláta a samy se čistí. Hustý a mělký vzorek drží lépe na hladké skále, ale v blátě se zanese a bota začne klouzat.

Tvrdost gumy. Měkčí guma má na skále lepší přilnavost, ale rychleji se obrušuje. Tvrdší vydrží víc kilometrů a hůř drží na mokrém povrchu. Univerzálně nejlepší kombinace neexistuje, jde o volbu podle toho, kde chodíte.

Všímejte si i patního brzdného bloku, tedy výrazně vykrojené hrany na patě. Při sestupu z prudkého travnatého svahu je to jediné, co vás zabrzdí.

Sníh, mráz a co bota zvládne v zimě

Letní trekovka v zimě funguje jen do určité míry. Chladu se brání dvěma způsoby: silnějším svrškem a izolační vrstvou uvnitř. Nezateplená bota promrzne od podrážky, protože chodidlo je v přímém kontaktu se sněhem.

Návleky, tedy manžety přes lýtko a nárt, brání sněhu v tom, aby napadal do boty přes okraj. Bez nich máte v hlubším sněhu mokré ponožky během chvíle a ani vysoký střih to nespraví. Kdo plánuje zimní výstupy s mačkami, musí řešit tuhost. Měkká podešev se pod mačkou kroutí, mačka se uvolňuje a přestane držet. Poloautomatické mačky navíc potřebují na patě lem, na který se dá zaklesnout patní třmen, a ten letní boty většinou nemají.

Na běžnou zimní procházku po prošlapané cestě v nížině stačí obyčejná treková bota s dobrým dezénem a teplejší ponožkou. Nesmeky nasazované přes podrážku pomůžou na ledovce a upravených chodnících, ale na strmý zledovatělý svah nejsou. Zimní pohyb v horách má svoje rizika, která bota nevyřeší. Před výstupem si ověřte předpověď a stav sněhové pokrývky u Horské služby.

Velikost: tady se láme většina problémů

Bota může být z čehokoli a s jakoukoli podešví. Když je špatně velká, je to zbytečná investice.

Chodidlo se během dne roztahuje. Po několika hodinách chůze a při teplém počasí je znatelně větší než ráno. Boty proto zkoušejte odpoledne nebo večer a v ponožkách, ve kterých budete chodit.

Tenká bavlněná ponožka z kanceláře vám velikost zkreslí.

Před špičkou má být volný prostor.

Klasický test: vyzujte stélku, postavte se na ni a podívejte se, kolik místa zbývá za nejdelším prstem. Orientačně by to měl být zhruba jeden centimetr, ale závisí to na tvaru nohy a na střihu konkrétního modelu. Kdo chodí hodně do prudkých sestupů, potřebuje o něco víc.

Bez rezervy vpředu narazíte prsty do špičky pokaždé, když půjdete z kopce. Výsledkem je černý nehet u palce, což bolí a nehet obvykle odejde.

Pata musí držet. Zavažte botu a zkuste zvednout patu z podrážky. Když se pata v botě zvedá o víc než pár milimetrů, vznikne na ní puchýř, i kdyby bota jinak seděla dokonale.

Šířka je parametr, který se podceňuje. Kopyto, tedy tvar, na kterém se bota staví, se u jednotlivých výrobců výrazně liší. Široká noha ve úzkém kopytu bolí v přední části nohy a žádné povolení šněrování to nespraví. Když vás bota tlačí po stranách hned v obchodě, nekupujte ji.

Zkoušejte na nakloněné rampě, pokud ji obchod má. Chůze po rovině v obchodě neprozradí skoro nic. Rozdíl mezi dobrou a špatnou velikostí se ukáže při sestupu.

Šněrování zachrání i průměrnou botu

Většina lidí zaváže boty stejně nahoře i dole a diví se, že jim na sestupu klouže pata. Přitom stačí využít to, co bota nabízí.

Na přechodu mezi nártem a kotníkem bývá takzvaný zámek, tedy háček nebo očko s ostřejším úhlem. Pod ním můžete šněrovat volněji, aby se přední část nohy mohla roztáhnout, a nad ním pevněji, aby pata zůstala na místě. Dvě zóny s různým utažením udělají pro pohodlí víc než nová stélka.

Před dlouhým sestupem si boty přetáhněte. Chodidlo se do té doby roztáhlo a šněrování, které jste utáhli ráno na parkovišti, už drží jinak. Půl minuty u kraje cesty vám ušetří naražené palce. Když vás bota tlačí na nártu, povolte spodní část a zkuste přeskočit jedno očko. U vysokého nártu to někdy funguje překvapivě dobře. Neřeší to ale botu, která je špatně široká.

Tkaničky si nezavazujte na mašli přes háčky bez uzlu. Rozvázaná tkanička v suti je otravná a ve strmém terénu i nebezpečná.

Když má noha jiný tvar, než počítá výrobce

Každý výrobce staví boty na jiném kopytu. Někdo cílí na úzkou nohu, jiný nechává vpředu víc místa. Neexistuje značka, která by seděla všem, a hledání té „vaší” je hlavní důvod, proč se boty kupují v kamenném obchodě.

Široká noha ve špatném kopytu bolí v přední části chodidla a po pár hodinách začne brnět. Někteří výrobci nabízejí širší varianty stejného modelu a stojí za to se na ně zeptat, protože v regálu obvykle nevisí.

Vysoký nárt poznáte podle toho, že bota tlačí nahoře, i když je vpředu dost místa. Pomůže jiné šněrování nebo model s hlubším střihem.

Kdo má vybočený palec, ostruhu, plochou nohu nebo se dlouhodobě pere s bolestí chodidel, ať to neřeší jen výběrem boty. Individuální vložky od podiatra nebo konzultace u fyzioterapeuta pomůžou víc než další pár obuvi. Bota může potíže zmírnit, ale příčinu neodstraní.

Kolik bota váží a proč to poznáte

Kilogram na nohou se nese hůř než kilogram v batohu, protože ho při každém kroku zvedáte. Rozdíl mezi lehkou turistickou botou a tuhou horskou trekovkou je u páru běžně několik set gramů a na celodenní túře se to nasčítá.

To ale neznamená, že nejlehčí je vždycky nejlepší. S těžkým batohem potřebujete tužší botu a ta prostě váží víc. Kompromis zní: nejlehčí bota, která ještě zvládne terén, po kterém opravdu chodíte.

Co se u bot rozbije první

Podešev odchází dřív, než se prochodí svršek. Podrážka se od boty odlepí nebo se rozdrolí, i když bota vypadá jako nová. Souvisí to s rozpadem mezipodešve, kterému nahrává dlouhé skladování v teple a suchu bez používání. Boty koupené do zásoby a odložené na tři roky do skříně proto nejsou dobrý nápad.

Druhá slabina jsou švy ve špičce a ohyb v přední části boty. Právě tam se textilní svršky protírají o kameny.

Třetí věc jsou háčky a očka pro tkaničky. Vylomený háček uprostřed túry se dá provizorně obejít, ale bota se pak zavazuje mizerně.

Stélka je spotřební materiál. Když se sedne a zpevní, bota začne být najednou nepohodlná a lidé z toho viní podrážku. Výměna stélky je nejlevnější zásah, který botě prodlouží použitelnost. Impregnaci obnovujte průběžně, ne až když bota promokne. Suchý povrch svršku odvětrá lépe než nasáklý, takže impregnace pomáhá i prodyšnosti.

Kdy je čas na nové boty

Lidé nosí boty do úplného konce, protože jsou pohodlné a rozchozené. Přesně tehdy začnou být nebezpečné.

Prvním signálem je sjetý dezén na patě a na vnější hraně. Když je brzdný blok na patě obroušený doztracena, sestup po mokré trávě se změní na klouzačku. Druhý signál je ztráta tlumení. Když po celodenní túře cítíte v chodidlech každý kámen víc než dřív, mezipodešev se sedla a už nepracuje. Zvenku na botě nic nevidíte.

Třetí je pohyb paty. Vytahaná bota drží hůř a puchýře se začnou objevovat i na trasách, na kterých jste je nikdy neměli.

Praktické doporučení: pokud chodíte pravidelně, nechte si staré boty na krátké procházky a nové rozchoďte dřív, než ty původní úplně dojdou. Kupovat nové boty až ve chvíli, kdy ty staré nejdou obout, znamená vyrazit na trek v neznámé botě.

Rozchození, puchýře a ponožky

Moderní textilní boty se rozchodí prakticky hned. Tuhá kožená trekovka potřebuje pár delších procházek, než se přizpůsobí noze. Nikdy nevyrážejte na vícedenní trek v botách, které máte na noze poprvé.

Puchýř vzniká třením a vlhkem. Proti tomu pomáhá bota správné velikosti, ponožka bez záhybů a suchá noha. Bavlněné ponožky nasáknou a zůstanou mokré, takže na túru sáhněte spíš po vlně nebo funkčním materiálu.

Když ucítíte na patě horké místo, zastavte se hned. Pár minut na přelepení náplastí je vždycky rychlejší než kulhání zbylých osm kilometrů. Většina lidí to odloží a pak toho lituje.

Nehty na nohou si zastřihněte den dva před túrou. Dlouhý nehet naráží do špičky boty při každém sestupu.

Kdy stačí levnější bota

Kdo chodí párkrát do roka na značené trasy do pěti hodin chůze a nenosí těžký batoh, nepotřebuje horskou trekovku. Poslouží lehká turistická bota nebo i kvalitnější treková běžecká obuv, která je lehčí a rychleji schne. Šetřit se dá na membráně, pokud chodíte hlavně v létě a po suchu. Šetřit se nevyplatí na velikosti a na podrážce, protože obojí rozhoduje o tom, jestli túru dokončíte bez bolesti.

Boty z hypermarketu za pár stovek fungují na procházku po rovině. Na kamenitém sestupu se ale projeví měkká podešev a slabé držení paty, a to je přesně situace, kdy si člověk ublíží.

Sekáč a bazar mají svoje riziko. U použité boty nevidíte, jak dlouho ležela a v jakém stavu je mezipodešev. Bota může vypadat zachovale a podrážka se rozpadne po dvaceti kilometrech.

Na co si dát pozor

Nekupujte boty přes internet bez možnosti vrácení, pokud daný model neznáte z vlastní nohy. Číslo na etiketě znamená u každého výrobce něco trochu jiného a rozdíl v šířce kopyta se z tabulky nevyčte.

Nedávejte mokré boty sušit k topení, na kamna ani do horkého auta. Vysoká teplota poškodí lepidlo i kůži a bota se pak rozlepí dřív, než by musela. Nechte je uschnout v pokojové teplotě a vytáhněte stélku ven.

Na túru si vezměte náhradní tkaničku nebo alespoň kus šňůry. Přetržená tkanička na hřebeni je banální problém, který dokáže dost zkomplikovat sestup.

Nové boty na dlouhé sestupy zkuste nejdřív na kratší trase. Právě sestup odhalí špatnou velikost a špatné šněrování, ne výstup.

Pokud si v horách způsobíte úraz nebo se dostanete do situace, kterou vlastními silami nezvládnete, volejte Horskou službu na čísle 1210, případně tísňovou linku 112. Bota s prasklou podrážkou pár kilometrů od chaty je nepříjemnost, ale zvrtnutý kotník v suti při klesající teplotě už je důvod si o pomoc říct včas.

Shrnutí

Pro běžné české túry a jednodenní výlety se středně těžkým batohem sáhněte po lehčí trekové botě se středním nebo vysokým střihem a ohebnější podešví. Kombinovaný svršek s membránou je pro naše počasí rozumný kompromis, pokud počítáte s tím, že v létě bude noha teplejší.

Tužší trekovky a vysokohorskou obuv nechte pro terén, kde je opravdu využijete. Na značkách vás jen unaví a nic vám nedají.

Až budete boty zkoušet, věnujte nejvíc času velikosti. Vyzujte stélku, postavte se na ni, ověřte prostor před prsty a zkuste zvednout patu. Když bota projde tímhle testem a sedne i po stranách, máte vyhráno bez ohledu na to, jaká technologie je na krabici.