První, co u trekových holí rozhoduje, není materiál ani cena. Je to délka a to, jak rychle si ji dokážete přenastavit přímo na cestě. Špatně nastavená hůl v sestupu nepomůže a do kopce spíš překáží. Teprve za tím stojí hmotnost, odolnost a otázka, jestli se hole vejdou do batohu, nebo z něj budou trčet.

Co hole reálně udělají

Nejvíc je poznáte v dlouhém klesání. Část váhy těla i batohu přenesete do rukou a kolena mají míň práce. Po dvou hodinách sestupu z Lysé hory nebo ze Sněžky je ten rozdíl cítit.

Druhá věc je stabilita. Na kamenité pěšině, v brodu, na mokrých kořenech nebo na tvrdém sněhovém poli máte místo dvou opěrných bodů čtyři. Kdo už jednou sjel po mokrém kameni, dokáže si tu váhu navíc obhájit sám. Do kopce hole pomáhají míň, než se čeká. Zapojí paže a udrží rytmus, ale nahoru vás nevytáhnou.

Na rovné lesní cestě jsou upřímně spíš na obtíž. Máte plné ruce, cvakáte a nic tím nezískáte.

Jednu věc hole neudělají.

Nespraví špatnou obuv. Když vám v sestupu jezdí pata dopředu a prsty narážejí do špičky, řeší se to botami, ne holemi. K tomu máme samostatný text o tom, jak vybrat trekové boty.

Skládací, nebo teleskopické

Teleskopické hole se zasouvají do sebe jako anténa, obvykle ve dvou nebo třech dílech. Délku měníte plynule v širokém rozsahu, konstrukce bývá pevnější a levnější. Složené ale zůstávají dlouhé a na batohu překážejí ve větvích. Skládací hole (typ Z, tedy díly spojené vnitřním lankem) se složí zhruba do čtyřiceti centimetrů. Vejdou se dovnitř batohu i do příručního zavazadla a rozloží se jedním pohybem. Zaplatíte za to menším rozsahem nastavení, protože posouvat jde jen horní díl, a spojem, ve kterém po čase vzniká vůle.

Hole s pevnou délkou jsou nejlehčí a drží nejlíp. Dávají smysl, když svou délku znáte a nepotřebujete ji měnit. Na české hory, kde se během jednoho dne vystřídá výstup, traverz a sestup, je to citelné omezení.

Rozumný kompromis pro většinu lidí je skládací pár, který se dá doladit na horním dílu. Kdo chodí hlavně dlouhé sestupy a přestavuje hole několikrát denně, ať zůstane u teleskopických.

Hliník, nebo karbon

Hliník ohne. Když hůl skřípnete mezi kameny a stoupnete si na ni, zůstane křivá, ale většinou s ní dojdete dolů. Často se dá narovnat aspoň natolik, aby se zasunula do sebe.

Karbon praskne. Bývá to tak, že se nejdřív objeví vlásečnicová trhlina a hůl se dolomí až později, klidně o dva výlety dál. Zato je lehčí a líp tlumí rázy do dlaní, což ocení hlavně lidé s citlivými zápěstími.

Rozdíl v hmotnosti bývá kolem sta gramů na pár. Při chůzi to nepoznáte. Poznáte to, když hole půl dne nesete připnuté na batohu.

Na naše hory, kde se hodně šlape po kamení a suti, je hliník praktičtější. Karbon dává smysl na značených cestách, na delší přechody a pro toho, kdo hlídá váhu batohu gram po gramu.

Aretace rozhoduje víc, než čekáte

Šroubovací aretace se utahuje pootočením dílu proti sobě. Je levná a u starších holí obvyklá. V mokru, blátě a mrazu se ale umí uvolnit. Prokluzující hůl poznáte tak, že se při opření zkrátí, a stane se to přesně ve chvíli, kdy ji potřebujete. Páčková aretace svírá díl vnější sponou. Sílu sevření si nastavíte malým šroubkem, ovládáte ji i v rukavicích a na první pohled vidíte, jestli je zavřená.

Na hmotnosti to skoro nepoznáte, na spolehlivosti ano. Když vybíráte mezi dvěma podobnými páry a jeden má páčky, berte ten s páčkami.

Rukojeť a poutko

Korek se v ruce zahřeje, saje pot a časem se přizpůsobí dlani.

Ze zpocené ruky uklouzne nejmíň, jenže je dražší a při hrubém zacházení se odrolí. Pěna EVA je měkká, lehká a levnější, rychleji se ale prosolí a odře. Plastové a gumové rukojeti stojí nejmíň a v horku po nich ruka jezdí.

Pod rukojetí bývá prodloužený pěnový úchop. Není to dekorace. V krátkém prudkém stoupání se chytnete níž a nemusíte kvůli deseti metrům přestavovat délku.

Poutko odvede víc práce než prsty. Ruku prostrčte smyčkou zespodu, teprve pak sevřete rukojeť. Váha se pak opře o zápěstí a dlaň může držet volně.

Na exponovaném místě, na sněhovém poli a všude, kde hrozí pád, ruce z poutek vytáhněte. Hůl zaseknutá mezi kameny vám při pádu zůstane viset na zápěstí a zkroutí ho.

Talířky a hroty

Talířek brání propadnutí hrotu. Malý letní stačí na cesty a kamení, široký sněhový nasadíte na sníh, na rašeliniště a na měkkou půdu. Bez něj se hole boří a ruce se zbytečně unaví. Nasazují se našroubováním, takže vystačíte s jedním párem holí a dvěma sadami talířků.

Hrot z tvrdokovu, tedy karbidu, se zakousne do kamene i do zmrzlé cesty. Otupí se po letech a u lepších modelů se dá vyměnit.

Gumové koncovky patří na asfalt, dlažbu a hladkou skálu. Jsou tišší a šetří povrch i hrot. Na mokrém kameni kloužou a v terénu se snadno ztrácejí, takže je vozte v kapse batohu a nasazujte je vědomě.

Jak si nastavit délku

Postavte se na rovinu, opřete hůl vedle boty a chytněte rukojeť. Předloktí má být vodorovné a loket zhruba v pravém úhlu. Když je loket otevřenější, je hůl dlouhá. U člověka vysokého kolem 175 centimetrů vychází základní délka někam ke 120 centimetrům, ale řiďte se loktem, ne tabulkou.

Do kopce hole zkraťte přibližně o pět až deset centimetrů. Ze svahu je o podobný kus prodlužte, aby vás při došlapu nenutily se hrbit. Na dlouhém traverzu nastavte kratší hůl na stranu ke svahu a delší do údolí. Zní to jako hnidopišství, po hodině šikmé chůze je ten rozdíl v ramenou znát. Díly mají stupnici v centimetrech. Zapamatujte si dvě čísla, svoje rovinaté a svoje sestupové, a přestavení pak zabere pár vteřin.

U trojdílných holí nastavte spodní díl jednou a měňte jen ten horní. Ušetříte si polovinu cvakání.

Značku STOP nebo MAX na dílu neignorujte. Za ní už není v trubce dost překrytí a hůl se láme právě v tom místě.

Do kopce a ze svahu

Ve stoupání pokládejte hrot vedle nohy nebo jen kousek před ni a tlačte dolů a dozadu. Kdo se napichuje daleko dopředu, tahá se do kopce za rukama a brzy mu dojdou.

Ruka pracuje opačně než noha, stejně jako při běžné chůzi. Na strmém stupni se vyplatí zabrat oběma holemi naráz a vytlačit se nahoru.

V sestupu jde hrot dopředu a níž. Nejdřív hůl postavte, pak teprve došlápněte. Neopírejte se o hůl zaklíněnou v puklině ani o tu, která stojí na klátícím se kameni.

Obojí ujede přesně ve chvíli, kdy na to dáte váhu.

Po prvních túrách s holemi budou bolet ramena a předloktí. Paže dělají práci, kterou předtím nedělaly, a pár výletů trvá, než si zvyknou.

Když hole zrovna nepotřebujete, patří na batoh, ne do ruky. Boční poutka a kompresní popruhy na ně má většina turistických modelů, jak je poznat a co ještě u batohu sledovat, rozebíráme v článku o tom, jak vybrat turistický batoh.

Nordic walking je něco jiného

Nordic walkingové hole bývají kratší, často s pevnou délkou a s poutkem ve tvaru rukavice, ze kterého ruka za tělem odchází dozadu. Technika stojí na odrazu po rovině, ne na opoře v kopci. Trekové hole se pro tenhle styl dají použít, ale rukojeť ani poutko tomu nejsou uzpůsobené.

Starším turistům a lidem s horší rovnováhou hole pomůžou hlavně tam, kde pády nejčastěji vznikají. Tedy na nerovném povrchu, na schodech a v klesání. Kdo se zotavuje po operaci kyčle nebo kolena, ať zátěž paží probere se svým lékařem nebo fyzioterapeutem.

Na procházky po asfaltu se hodí gumové koncovky a spíš kratší nastavení. Hole tam nemají nést váhu, mají jistit.

Kdy stačí levnější pár

Na jednodenní túry po značkách a na občasnou výpravu do hor vystačí hliníkový pár s páčkovou aretací, pěnovou rukojetí a vyměnitelnými talířky. Šetřit se dá na materiálu trubek a na rukojeti.

Nešetřete na aretaci a na hrotu. To jsou dvě věci, které rozhodují o tom, jestli hůl drží v nejnevhodnější moment. Antishock pružina v těle hole zní dobře a spousta lidí ji stejně zamkne a nepoužívá. Přidá na váze a část tlaku, který chcete přenést do země, spolkne. Bez ní se v pohodě obejdete.

A kupujte pár, ne jednu hůl. S jednou se tělo zkroutí do strany a půlka výhody je pryč. Co dalšího si přibalit na denní výlet, shrnuje náš checklist na jednodenní túru.

Na co si dát pozor

Po mokrém výletu hole rozeberte a nechte díly vyschnout. Voda s pískem uvnitř trubek je nejčastější důvod, proč aretace po roce prokluzuje. U šroubovacích to platí dvojnásob.

Hole nejsou páka. Vytahovat se za ně na skalní stupeň nebo s nimi hýbat zaklíněným kamenem znamená, že jednou zůstane v ruce jen půlka.

Hrot kontrolujte před delší cestou. Ojetý hrot po mokré skále sklouzne a člověk to zjistí až v okamžiku, kdy se o něj opře.

V dopravním prostředku a na úzké pěšině otočte hroty dolů a dozadu. Trčící hůl v davu na hřebeni ohrožuje hlavně lidi za vámi.

Když se v terénu zraníte a nemůžete pokračovat, volejte horskou službu na čísle 1210, případně tísňovou linku 112. Hole pomůžou s odlehčením zvrtnutého kotníku na cestě k nejbližšímu svozu, ale nejsou berle a nenahradí ošetření.

Shrnutí

Začněte délkou. Nastavte si hole na rovině podle lokte, zapamatujte si číslo na stupnici a naučte se je zkrátit do kopce a prodloužit do sestupu. Bez toho je celkem jedno, co jste koupili.

Při výběru dejte přednost páčkové aretaci. Hliník berte, když chodíte po kamení a suti, karbon a pevnou délku tehdy, když počítáte gramy a víte, do čeho jdete.

A hole nejsou pro každého. Kdo fotí, leze rukama po skalních stupních nebo chodí krátké procházky po rovině, bude je půlku času nosit v ruce nebo přendávat. Tam je lepší je nechat doma než je koupit a naštvat se.