Jak odhadnout náročnost trasy: převýšení, terén a počasí

Dvanáct kilometrů po rovině ujde skoro každý, dvanáct kilometrů s tisícovkou metrů stoupání a kamenitým sestupem je jiná túra, i když mapa u obou ukáže stejné číslo. Délka je přitom údaj, podle kterého se většina lidí rozhoduje jako první.

Náročnost není totéž co čas

Čas na trase se dá spočítat. Náročnost se odhaduje. Zajímá vás, kolik trasa sebere sil, kde si na ní jde ublížit a co uděláte, když se něco pokazí.

Odhad stojí na pěti věcech: délce, převýšení, terénu, expozici s počasím a vaší kondici. Žádná z nich nefunguje samostatně. Kamenitý sestup po dešti je něco úplně jiného než ten samý sestup za sucha. Proto nemá smysl hledat jedno číslo, které trasu ohodnotí. Užitečnější je projít si parametry po řadě a hlídat, kde se sčítají. Dlouhá trasa se dá ujít.

Dlouhá trasa s prudkým sestupem v dešti už je jiný případ.

Převýšení váží víc než kilometry

Stoupání dělá z výletu dřinu. Orientačně se sto metrů výškového rozdílu počítá jako zhruba kilometr chůze po rovině. Turistické plánovače i starší alpské metody s podobným převodem pracují, ale berte ho jako hrubé vodítko, ne jako přesný výpočet. Deset kilometrů s osmi sty metry stoupání pak sedne někam k osmnácti kilometrům po rovině. S jedním rozdílem: rovinu ujdete v jednom rytmu, stoupání vás nutí zastavovat.

Klesání se v odhadech přehlíží. Neprávem. Sestup nebolí plíce, ale kolena a stehna a ozve se poslední dvě hodiny dne, trasa s dlouhým prudkým sestupem bývá druhý den cítit víc než výstup.

Otevřete si v mapě výškový profil. Jedno souvislé stoupání se jde líp než pila, která pořád klesá a zase stoupá. Součet nastoupaných metrů může vyjít stejně, únava ne.

Všímejte si i rozložení. Pět set metrů nahoru hned zkraje snesete jinak než těch samých pět set na sedmnáctém kilometru.

Terén: kde se dá jít a kde se hledá stup

Povrch mění rychlost i riziko. Hrubě se dá roztřídit takhle:

• Zpevněné a lesní cesty. Jde se rychle, kotníky odpočívají, stačí lehčí obuv.
• Značené pěšiny s kameny a kořeny. Nejběžnější případ v Jeseníkách i v Beskydech. Rychlost znatelně klesne, na nerovnostech pracuje kotník při každém kroku.
• Kamenná moře, suť a hladké desky. Chůze se mění na hledání stupů. Právě tady se dělá většina uklouznutí.
• Zajištěné úseky s řetězy nebo žebříky. Chtějí jistý krok, klid na výšky a volné ruce.

Popis trasy vám tohle většinou neřekne. Fotky z konkrétního úseku ano. Než někam vyrazíte poprvé, projděte si obrázky z terénu, ne jen mapu.

Na botách se povrch pozná okamžitě. Na měkkou lesní cestu stačí nízká obuv, na dvouhodinový kamenitý sestup ne. Co si vzít na nohy podle toho, kudy jdete, rozebírá výběr trekových bot.

Mokro posouvá skoro každý povrch o stupeň výš. Skála po dešti klouže, kořeny taky, tráva na svahu ze všeho nejvíc.

Expozice a počasí

Exponovaný úsek je místo, kde pád nekončí sednutím na zem. Úzká hřebenovka, traverz nad srázem, řetěz nad prázdnem. Za sucha a bezvětří to bývá jednoduché. Ve větru a v mlze je to jiná trasa se stejnou délkou.

Počasí umí obtížnost změnit během dvou hodin. Bouřka na otevřeném hřebeni, mokrá skála, sníh, který ve žlabu leží dlouho do léta. Reagovat na místě už moc nejde. Počítat se s tím musí předem.

Předpověď si hledejte pro nadmořskou výšku, ne pro nejbližší město. Ve dvou tisících metrech fouká jinak než v údolí a teplota bývá výrazně níž. Podle toho pak skládejte oblečení. Jak funguje vrstvení oblečení, jsme rozebrali samostatně.

České turistické značení obtížnost neuvádí. Značka vás vede po trase, ale neřekne, jestli je úsek exponovaný. Alpské průvodce s obtížností pracují, u nás si ji musíte poskládat z popisu, fotek a výškového profilu sami.

Kondice a to, kdo jde s vámi

Stejná trasa je pro dva lidi dvakrát něco jiného. Rozhoduje, kolik toho člověk nachodil za poslední měsíce, kolik nese na zádech a jak mu slouží kolena.

Použitelný test: vzpomeňte si na nejtěžší túru za poslední rok. Kolik měla kilometrů, kolik převýšení a jak jste se cítili na konci. Nová trasa by tuhle hranici neměla přeskočit o víc než zhruba třetinu. Když ji přeskočí, počítejte s tím, že poslední hodiny půjdou pomalu a špatně se bude odhadovat návrat.

Ve skupině platí tempo nejpomalejšího. Kdo si trasu naplánuje podle sebe a pak na ostatní čeká v sedle, prochladne a spotřebuje rezervu, kterou měl na horší počasí. S dětmi trasu zkraťte a nechte si čas na konec, protože nejtěžší bývá poslední hodina.

Váha batohu se do náročnosti počítá podobně jako metry nahoru. Pět kilo navrch znamená pomalejší stoupání i horší jistotu na kamení. Na jednodenku se dá vyjít opravdu s málem, checklist na jednodenní túru ukazuje, co se vejde do menšího batohu.

Jak z toho udělat rozhodnutí

Postup, který se osvědčil:

1. Zjistěte délku a nastoupané metry a spočítejte si jedno číslo: kilometry plus převýšení v metrech dělené stem.
2. Podívejte se na výškový profil, jestli jde o jedno stoupání, nebo o pilu.
3. Najděte si fotky nejtěžšího úseku a rozhodněte, jestli na něj máte.
4. Zkontrolujte předpověď pro danou nadmořskou výšku a roční dobu.
5. Porovnejte výsledek s nejnáročnější túrou, kterou jste letos reálně ušli.

Když vám vyjde číslo výrazně nad vaši dosavadní hranici nebo vás na fotkách zarazí exponovaný traverz, hledejte kratší variantu. Většina hřebenovek má někde v půlce sedlo nebo sjezd do údolí.

U vícedenní túry se náročnost sčítá přes dny. Druhý den vyrazíte s unavenýma nohama a s plným batohem, takže stejné převýšení dá víc práce než první den. Plánujte proto nejtěžší etapu na začátek, ne na konec.

Na co si dát pozor

Nejčastější chyba je plánovat podle nejlepšího dne v roce. Trasa, která je v srpnu za sucha jednoduchá, může být na jaře se zbytkovým sněhem ve žlabech nad vaše síly. Roční doba mění obtížnost stejně jako počasí.

Druhá chyba: nemít únikovou variantu. Ještě před odchodem si najděte místo, kde se dá trasa zkrátit, a čas, do kterého tam musíte dorazit. Když ho nestihnete, jdete dolů. Rozhodnutí udělané předem doma se drží mnohem líp než rozhodnutí ve tři odpoledne na hřebeni.

Počítejte s tím, že se výlet protáhne. Čelovka patří do batohu i na jednodenku, protože tma v lese přijde dřív, než čekáte.

Když dojde k úrazu nebo ztratíte orientaci v horském terénu, volejte Horskou službu na čísle 1210, případně tísňovou linku 112. Nesnažte se za každou cenu sestoupit sami, pokud si nejste jistí cestou nebo je někdo ze skupiny zraněný.

Shrnutí

Náročnost trasy odhadnete tak, že kilometry doplníte o převýšení, povrch a předpověď a výsledek porovnáte s tím, co jste letos skutečně ušli. Nejvíc lidí podcení sestup a mokrý terén.

Když si nejste jistí, začněte kratší variantou stejné oblasti. Trasa se dá vždycky prodloužit o vyhlídku nebo o vedlejší hřeben. Otáčet se v půlce hřebenovky, když už jste unavení a začíná pršet, je práce úplně jiného kalibru.