Jak naplánovat turistickou trasu: čas, převýšení a plán B

Dvanáct kilometrů po značce vypadá na mapě jako klidné odpoledne. Když z toho ale osm vede do kopce a poslední tři po kamenité pěšině dolů, je z toho celý den. Rozdíl mezi plánem a skutečností se dělá u stolu, ne v nohách.

Skoro vždycky za to může trasa spočítaná jen na kilometry.

Nejdřív parta, potom mapa

Plánování začíná otázkou, kdo jde. Ne tím, kam.

Skupina se pohybuje tempem toho nejpomalejšího a nepomůže, že je jinak zdatný. Stačí nerozchozené boty, špatně spaná noc nebo batoh, který od začátku dře. S dětmi se odhady rozpadají úplně. Děti nejdou pomaleji rovnoměrně, jdou svižně a pak se zastaví u potoka na dvacet minut.

Než otevřete mapu, projděte si pár otázek:

• Kolik hodin reálně máte, i s cestou na místo a zpátky?
• Jak dlouhá byla vaše poslední túra a jak jste se cítili druhý den?
• Vrací se někdo ke konkrétnímu spoji?
• Jde s vámi člověk, který má potíže s koleny nebo se závratí?

Poslední bod bere lidem výlet nejčastěji. Krátký úsek s řetězy nebo strmý sestup po suti vypadá v popisu neškodně, kdo se bojí výšek, tudy neprojde a vrací se celá parta.

Zdatnost se nedá odhadnout z toho, jak často chodíte do posilovny. Rozhoduje, kolik hodin za sebou vydržíte jít v kopci s batohem na zádech. To zjistíte jedině tak, že to zkusíte na kratší trase a podíváte se, jak vypadáte v šesté hodině.

Počítejte i s délkou dne. V červnu máte světla přes šestnáct hodin, v listopadu sotva devět. Stejná trasa je v každém z těch měsíců něco jiného, i když se na mapě nezměnila.

Tam a zpět, nebo okruh

Tvar trasy rozhoduje o tom, jak snadno se dá plán opustit.

Okruh je pohodlný, protože končí tam, kde jste nechali auto. Má ale jednu vlastnost, kterou lidé podceňují: v druhé půlce už není kam ustoupit. Když v polovině okruhu zjistíte, že jdete pomaleji, než jste čekali, návrat je stejně dlouhý jako pokračování.

Trasa tam a zpět vypadá nezajímavě, ale při nejistém počasí nebo s dětmi je to sázka na jistotu, otočit se můžete kdykoliv a cestu zpátky už znáte. Kdo přidá na zpáteční cestě jinou spojku, dostane z toho takzvanou osmičku, tedy dva menší okruhy kolem jednoho výchozího bodu.

Přejezd z místa A do místa B bývá nejhezčí. Jde po hřebeni pořád dopředu a nic se neopakuje. Závisí ale na dopravě a to je jeho slabina. Auto vás váže k jednomu parkovišti, takže přejezd s autem znamená buď dvě auta, nebo návrat spojem.

Vlak a autobus dávají volnost. Vyrazíte z jedné vsi a vrátíte se z druhé. Cenou za to je pevný čas na konci, který se nedá posunout.

Než postavíte celý den na návratovém spoji, mrkněte, jestli za ním jede ještě jeden.

Kilometry lžou, převýšení ne

Na mapě vypadá patnáct kilometrů pořád stejně. V terénu je rozdíl mezi patnácti kilometry podél řeky a patnácti kilometry po hřebeni klidně hodina a půl.

Základní odhad času se dá spočítat podle Naismithova pravidla. Skotský horolezec William Naismith ho zformuloval koncem 19. století a pořád drží: počítejte pět kilometrů za hodinu po rovině a k tomu hodinu navíc za každých šest set nastoupaných metrů.

Poslední řádek stojí za pozornost. Osm kilometrů zabere skoro tolik co patnáct po rovině, protože se v nich schová devět set metrů nahoru. Kdo plánuje podle kilometrů, tuhle trasu odbyde jako dopolední procházku. Nastoupané metry přitom nejsou totéž co rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem trasy. Na hřebenovce, která přechází přes několik sedel, se nasčítá klidně dvojnásobek toho, co ukazuje vrchol. Každé sedlo znamená sestup a hned zase výstup.

Plánovač tras vám nastoupané metry spočítá sám. Berte je jako odhad. Různé aplikace vyjdou na stejné trase na jiné číslo, protože každá jinak vyhlazuje výškový profil. Rozdíl sto metrů na celodenní trase nic neznamená, rozdíl čtyři sta metrů už je jiná túra.

Pozdější úpravy Naismithova pravidla počítají i se sestupem, mírné klesání po dobré cestě čas trochu ubere, strmý sestup po kamení ho naopak přidá. Pro plánování to znamená jednoduchou věc: sestup si nezapisujte jako nulu.

Nejlepší je udělat si vlastní přepočet. Vezměte trasu, kterou jste nedávno šli, spočítejte si k ní čas podle pravidla a porovnejte ho s tím, co vám hodinky ukázaly doopravdy. Vyjde vám osobní koeficient, kterým budete násobit každý další odhad. Někdo se pohybuje kolem devadesáti procent Naismithova času, jiný se s dětmi a se zastávkami dostane na dvojnásobek. Obojí je v pořádku, jen se to musí vědět dopředu.

Kde se čas ztrácí

Naismithovo pravidlo počítá čistou chůzi člověka s lehkým batohem po slušné cestě. Nic z toho neplatí celý den. Přestávky umí sníst hodinu a půl, aniž si toho všimnete. Oběd, focení, přezouvání, čekání na ostatní, hledání odbočky na rozcestí, kde chybí značka. Na celodenní túru připočtěte k čistému času alespoň hodinu, u větší skupiny víc.

Sestup není odpočinek. Po strmé kamenité pěšině jdete dolů někdy stejně pomalu jako nahoru a kolena to odnesou. V mokru a na kořenech se tempo srazí ještě víc.

Terén, který spolehlivě zpomalí:

• rozbahněné lesní cesty po dešti
• kamenná moře a suťová pole
• vysoká tráva a nesečené louky bez pořádné cesty
• čerstvý sníh, i když je ho jen po kotníky
• traverzy ve svahu, kde se špatně našlapuje

Poslední hodina je vždycky nejpomalejší. Unavená noha zvedá špičku hůř a na kamení to poznáte hned, když si plán rozdělíte na dopolední a odpolední půlku, dejte tu delší dopoledne.

Voda je těžká a dochází

Vody vypijete v teple zhruba půl litru za hodinu chůze, někdo znatelně víc. Záleží na tom, jak je horko, jak jdete do kopce a co nesete. Dva litry váží dva kilogramy a jsou to nejtěžší věci v batohu, kterých během dne ubývá.

Nabírat cestou se dá, ale ne kdekoliv. Studánka u cesty nemusí být pitná, řada z nich se nikdy netestovala a po vydatném dešti se do nich splachuje z okolí. V suchém létě vysychají první. Potok bez úpravy vody nepijte.

Spolehlivější jsou hospody, horské chaty a bufety, jenže ty mají otevírací dobu. V pondělí bývá zavřeno, mimo hlavní sezónu často taky. Než postavíte plán na tom, že se v poledne najíte na chatě, zavolejte tam.

Dvě minuty telefonu vás ušetří patnácti kilometrů o suchu.

U delších tras si najděte na mapě body, kde se dá voda doplnit, a rozdělte si podle nich den. Když mezi dvěma takovými místy zbývá víc než čtyři hodiny, neste plnou zásobu už od začátku.

Jídlo řešte podobně. Velký oběd v půlce dne uspává, malé porce po cestě fungují líp. Co všechno si do batohu na den vzít, rozebírá checklist na jednodenní túru.

Počasí čtěte, ne hádejte

Předpověď na týden dopředu vám u túry v horách řekne málo. Sledujte ji kvůli hrubému trendu, ale rozhodujte se podle stavu den předem a ráno.

Český hydrometeorologický ústav vydává výstrahy v Systému integrované výstražné služby. Stupně jsou čtyři a rozlišují se barvou: zelená znamená bez nebezpečí, žlutá zvýšenou pozornost, oranžová nebezpečné počasí a červená extrémní situaci. Oranžová výstraha na vítr nebo bouřky je důvod trasu překopat, ne vyrazit a uvidí se. Teplota klesá zhruba o půl stupně na každých sto výškových metrů. Tisíc metrů převýšení tak znamená pět až šest stupňů rozdílu proti údolí, a to ještě bez větru, na hřebeni fouká skoro pořád a mokré oblečení ochlazuje rychle.

Letní bouřky přicházejí nejčastěji odpoledne. V horách se kvůli tomu vyráží brzy a hřeben se přechází dopoledne. Když se začnou stavět kupovité mraky do výšky, je čas jít dolů, ne si dávat svačinu na vrcholu.

Mlha bere orientaci rychleji, než čekáte. Značky se v ní hledají špatně a na holém hřebeni bez tyčového značení se dá zabloudit i na trase, kterou znáte z léta.

Na jaře je ještě jedna past. V nižších polohách kvete a v sedle nad tisíc metrů leží na severních svazích zbytky sněhu klidně do půlky května. Trasa, která vypadá jako jarní procházka, může mít v půlce padesátimetrový úsek tvrdého firnu ve svahu.

Papír a mobil dohromady

Turistická mapa Klubu českých turistů v měřítku 1 : 50 000 pokrývá celé Česko a pořád se hodí. Na papíře vidíte souvislost celé oblasti naráz, což na displeji telefonu nejde. Naučte se číst vrstevnice, tedy čáry spojující místa se stejnou nadmořskou výškou. Když jsou u sebe nahusto, svah je strmý. Interval mezi nimi bývá deset nebo dvacet metrů a je uvedený v legendě mapy.

Strmý úsek tak poznáte dřív, než do něj vlezete.

Značení má u nás čtyři barvy. Červená vede po hřebenech a dálkových trasách, modrá, zelená a žlutá obsluhují kratší spojky a odbočky. Pásová značka je čtvercová, s barevným pruhem uprostřed a bílými okraji. V lese jsou značky hustěji u sebe, v otevřeném terénu dál od sebe.

V mobilu si trasu stáhněte offline, tedy do paměti telefonu, aby fungovala bez signálu. V horách signál mizí a mapa, která se dotahuje z internetu, vám v mlze nepomůže.

Trasu z plánovače si uložte jako soubor GPX. Je to formát, ve kterém se trasy přenášejí mezi aplikacemi a navigacemi. Hodí se, když plánujete na počítači a jdete s telefonem.

Displej a mráz vysávají baterii.

Zapnutá navigace na celý den vybije běžný telefon dřív, než se stihnete vrátit. Vezměte záložní zdroj a v zimě ho noste blízko těla, aby nevychladl. Co u něj rozhoduje, shrnuje článek o tom, jak vybrat powerbanku na túru.

Telefon jako jediná navigace je slabé místo plánu. Rozbije se, promokne, vybije se. Papírová mapa v batohu váží skoro nic a nikdy nehlásí nedostatek paměti.

Plán B se plánuje předem

Dobrý plán má dva konce. Ten, který jste chtěli, a ten, který použijete, když se něco pokazí. Nejdřív si najděte únikové cesty. To jsou místa, odkud se dá sestoupit do údolí dřív, než dojdete na konec trasy. Na hřebenovce to bývají sedla a sjezdovky, v lesnaté krajině lesní cesty do nejbližší vsi. Poznamenejte si, kolik jich na trase je a v jakém kilometru.

Pak si určete čas obratu. Je to hodina, ve které se otočíte nebo trasu zkrátíte, ať jste kdekoliv. Bez pevného času se rozhoduje podle nálady a nálada v půlce dne říká, že to ještě dáme.

Ke konci trasy se hodí vědět, kdy jede poslední spoj a co uděláte, když ho nestihnete. Autobus z horské vsi končí v neděli odpoledne někdy překvapivě brzy a další jede až ráno.

Čelovku berte i na túru, která má končit za světla. Na přelomu října se mění čas a odpoledne se rázem zkrátí o hodinu, takže i rozumně naplánovaná trasa může poslední úsek jít po tmě. Co u čelovky rozhoduje, rozebírá článek jak vybrat čelovku.

A ještě jedna věc, na kterou se zapomíná. Řekněte někomu, kam jdete a kdy se ozvete. Když se ztratíte nebo se zraníte, zkrátí to hledání o hodiny. V horách volejte Horskou službu na čísle 1210, případně tísňovou linku 112. Když si nejste jistí, jestli je situace dost vážná, zavolejte stejně. Od toho ta linka je.

Co si zapsat před odchodem

Plán, který zůstane jen v hlavě, se v terénu rozpadne u prvního rozcestí. Stačí pár řádků v poznámkách nebo na kousku papíru v boční kapse.

Nejužitečnější je rozepsat si mezičasy. Vyberte dvě nebo tři místa na trase, kterými nejde neprojít, tedy sedlo, rozcestí nebo chatu, a k nim si připište hodinu, kdy tam podle plánu máte být. Když v sedle stojíte v jedenáct místo v půl jedenácté, víte to hned a máte půl dne na to zareagovat. Bez mezičasů zjistíte skluz až u posledního autobusu.

K tomu si poznamenejte čas obratu, kilometry, ve kterých odbočují únikové cesty, a odjezd návratového spoje i s tím záložním. Číslo 1210 uložte do telefonu jako kontakt, v tísni se hůř vzpomíná.

Zápis vypadá jako zbytečná byrokracie, dokud ho poprvé nepoužijete. Trvá tři minuty a nahradí půlhodinu dohadování na rozcestí.

Vícedenní trasa má jiná pravidla

U trasy na víc dní se plánuje po etapách a rozhoduje nocleh. Nejdřív si najděte místa, kde se dá spát, a teprve podle nich rozdělte kilometry. Obráceně to nefunguje, protože chata uprostřed etapy bývá plná nebo zavřená.

Druhý den se jde pomaleji než první. Třetí zase o kus líp, když se tělo srovná. První etapu proto plánujte kratší, než byste čekali.

Batoh na trek váží násobek denního batohu a na tempu se to projeví okamžitě. Naismithův odhad při plné zátěži protáhněte, u těžkého nákladu klidně o pětinu. Co si na trek s noclehem sbalit, rozebírá checklist na vícedenní túru. Rezervní den se vyplatí mít i na čtyřdenní trase, když přijde déšť nebo někomu naskočí puchýř, máte kam ustoupit a nemusíte zkracovat všechno ostatní.

Na co si dát pozor

Nejčastější chyba je plánovat trasu podle fotek. Hřeben na obrázku vypadá dobře za slunečného odpoledne, ne v dešti a v mlze, kdy po něm reálně půjdete.

Druhá chyba je věřit časům z cizích záznamů v aplikacích. Ty údaje pocházejí od lidí, kteří šli za jiného počasí, jinak vybavení a jinak trénovaní. Berte je jako spodní hranici, ne jako plán.

Rozcestníky Klubu českých turistů uvádějí kilometry, ne hodiny. Kdo je zvyklý na alpské nebo slovenské značení s časovými údaji, musí si čas dopočítat sám. Na rozcestí v mlze se to špatně dohání.

Pozor si dejte i na trasu složenou ze samých vrcholů, každý z nich znamená výstup a sestup a součet nastoupaných metrů roste rychleji než počet kilometrů. Vynechat jeden vrchol bývá tou nejlevnější úsporou času.

A poslední. Trasa se nemusí dojít celá. Otočit se v půlce není prohra, jen se to rozhodnutí dobře dělá dopoledne a špatně v šest večer.

Shrnutí

Začněte tím, kolik hodin máte a kdo jde s vámi. Pak spočítejte čas podle převýšení, ne podle kilometrů, a připočtěte přestávky. Vodu a jídlo navažte na místa, kde se dá doplnit, počasí zkontrolujte den předem i ráno a k trase si najděte alespoň jednu únikovou cestu. Naplánovat trasu na papíře trvá dvacet minut. Sestup po tmě z hřebene trvá dýl a bez čelovky se nepovede vůbec.

Kdo jde poprvé na delší celodenní výlet, ať ubere. Dvanáct kilometrů s pěti sty metry převýšení je slušná porce a nechá vám rezervu, když něco nevyjde. Až budete vědět, jak vám takový den sedl, přidávejte po dvou kilometrech a stovce metrů nahoru. Tak se dá zjistit, kde máte hranici, aniž vás to zastihne v sedle za tmy.