Pásová značka měří deset krát deset centimetrů a skládá se ze tří vodorovných pruhů.

Prostřední nese barvu trasy, oba krajní jsou bílé. Bílá tam není kvůli vzhledu, dělá kontrast. Čtverec je pak vidět na tmavé kůře, na šedé skále i za podmračeného odpoledne, kdy les splývá do jedné barvy.

Značkaři je malují zhruba ve výšce očí a hlavně tam, kde se dá chybovat. Na rovné lesní cestě bez odboček můžete jít deset minut a nepotkat ani jednu. Před rozcestím, u lávky přes potok nebo v místě, kde trasa mění směr, jich naopak bývá několik za sebou a doplňuje je šipka.

Podklad se mění podle toho, co je zrovna po ruce.

V lese kmen, u silnice sloup nebo patník, v otevřené krajině dřevěný kolík, betonový sloupek nebo stěna budovy. Když značku hledáte, dívejte se do výšky očí a kousek nad ni. Přehlédnutá značka bývá častěji vysoko než nízko.

Barva neříká, jak je trasa těžká

Pěší trasy KČT používají čtyři barvy středového pruhu: červenou, modrou, zelenou a žlutou. Žádná z nich nemluví o převýšení, o exponovaném terénu ani o tom, kolik hodin půjdete.

Barvy rozlišují trasy podle role v síti. Červená patří páteřním, dálkovým a hřebenovým trasám. Modrá a zelená vedou obvykle kratší úseky mezi jednotlivými cíli. Žlutá bývá spojka nebo přístupová cesta od zastávky k hlavní trase.

Smysl je čistě praktický. Když se dvě trasy potkají na rozcestí nebo kus vedou vedle sebe, poznáte je od sebe. Kdyby byly všechny červené, hádali byste.

Červená hřebenovka v Krkonoších a červená trasa kolem třeboňského rybníka jsou pro nohy dvě úplně různé věci. Náročnost si přečtěte z převýšení, z délky a z povrchu cesty, ne z barvy. Část červených tras u nás patří zároveň do sítě evropských dálkových pěších tras, v terénu to nepoznáte, značka vypadá stejně jako kterákoli jiná červená. Přehled těchto tras vede KČT na svém webu.

Co se dá vyčíst z rozcestníku

Na křižovatkách značených tras a na turisticky významných místech stojí rozcestník. Nahoře bývá tabulka s názvem místa, často i s nadmořskou výškou. Pod ní visí směrovky v barvě příslušné trasy, s cíli a s kilometrovými vzdálenostmi.

Kilometry na směrovce jsou vzdálenosti po trase, ne vzdušnou čarou, v kopcovitém terénu je v tom rozdíl několika kilometrů a pár hodin chůze.

Název z tabulky si zapamatujte nebo vyfoťte. Když voláte o pomoc, je to nejrychlejší způsob, jak popsat, kde stojíte. Operátor s ním pracuje mnohem líp než s formulací „asi hodinu za chatou”.

Při plánování se vyplatí sčítat kilometry mezi rozcestníky, ne mezi obcemi. Rozcestník je pevný bod, který v terénu opravdu stojí, a odhad času se od něj počítá spolehlivěji. Běžné tempo po značené cestě se pohybuje kolem čtyř kilometrů za hodinu, ve stoupání citelně níž. Berte to jako hrubé vodítko, záleží na terénu i na tom, s kým jdete.

Na Slovensku fungují směrovky jinak, uvádějí místo kilometrů čas v hodinách. Vypadají skoro stejně jako naše, takže si toho na první túře za hranicí spousta lidí nevšimne.

Lyžařské a cyklistické trasy poznáte podle podkladu

Systém se neomezuje na pěší turistiku. Lyžařské trasy používají stejný tvar pásové značky, jen krajní pruhy jsou žluté místo bílých. Prostřední zůstává červený, modrý, zelený nebo žlutý. Umisťují se výš než pěší značky, aby je nezakryl sníh.

Terénní cykloznačení má také žluté krajní pruhy, ale větší formát, čtrnáct krát čtrnáct centimetrů. Cyklista si značku přečte z jedoucího kola a na drobný čtverec by neměl čas. Prostřední pruh bývá červený, modrý, zelený nebo bílý. Cyklotrasy vedené po silnicích se značí dopravními značkami se žlutým podkladem a číslem trasy.

Naučné stezky mají vlastní značku. Bílý čtverec se zeleným pruhem po úhlopříčce, z levého horního rohu do pravého dolního. Na informačních panelech k ní bývá číslo zastavení.

Jedna past je tu pro cyklisty i pro pěší stejná. Pásová značka se žlutými okraji vypadá na první pohled jako pěší značka, ale vede jinam. Lyžařské a cyklistické trasy se od pěších často odchylují kvůli sjízdnosti terénu.

V zimě nad lesem vedou tyče

Nad hranicí lesa přestane pásová značka fungovat. Sníh zakryje kameny i cestu, mlha spolkne orientační body a namalovaný čtverec nemá kde být. Hřebenové trasy proto dostávají tyčové značení.

V Krkonoších jde zhruba o 160 kilometrů cest a přibližně 15 500 tyčí. Tyče měří při osazování tři až čtyři metry a stojí v rozestupech deset až čtrnáct metrů, takže od jedné je vidět na další i za slabší viditelnosti. Instaluje a udržuje je Horská služba, profesionální i dobrovolní členové. Tyto údaje uvádí Horská služba ČR.

V Krkonošském národním parku je tyčové značení navíc hranicí toho, kam smíte. V klidových územích je zakázáno vstupovat mimo značené cesty a v zimním období také mimo tyčové značení. Zimní trasy tam doplňují takzvané Muttichovy značky, němé symboly bud, osad a vrcholů, které fungují bez textu a bez jazyka.

Rozestupy mezi tyčemi jsou nastavené na běžnou zimní viditelnost, ne na sněhovou bouři. Když od jedné tyče nedohlédnete na další, orientace přestala fungovat. Otočit se je tehdy rozumnější než pokračovat odhadem.

Kdo to všechno maluje a proč to není zadarmo

Značení udržuje Klub českých turistů a jeho značkaři, z velké části dobrovolníci. Podobu značek upravuje norma ČSN 01 8025 Turistické značení a KČT má na jejich vzhled registrovaný průmyslový vzor. Nemůže si je tedy kdokoli namalovat na vlastní pěšinu, i kdyby to myslel dobře.

Značka v terénu stárne. Vybledne, strom se pokácí, směrovka se zlomí, cesta se rozjezdí po těžbě dřeva. Obnova probíhá po úsecích a v cyklech, takže v jednom dni potkáte značky staré několik měsíců i takové, které mají jasně za sebou několik zim. Údržbu a obnovu tras podle KČT podporují prostředky ze státního rozpočtu a z krajů. Samotná práce v terénu ale stojí na lidech, kteří si barvu a štětec vynesou do kopce ve svém volnu.

Když v terénu narazíte na chybu, KČT ji chce vědět. Hlášení chybějících značek, poškozených směrovek i neschůdných úseků přijímá na webu turistickeznaceni.cz. Aktuální uzavírky a přeložky tras vede na svých stránkách.

Když značku ztratíte

Postup je nudný a funguje. Zastavte se. Vraťte se k poslední značce, kterou jste opravdu viděli, a od ní hledejte znovu.

Pokračovat směrem „asi tudy” je nejrychlejší způsob, jak skončit dva kilometry vedle a o hodinu později.

Nejčastěji se to stane na cestě, která vypadá jako ta správná. Svážnice po těžbě, myslivecký chodník nebo vyšlapaná zkratka od chaty. Šířka a udusaný povrch nic neznamenají, rozhoduje značka.

Mapa v telefonu je dobrá pomoc, dokud má baterie šťávu. V mrazu jí ubývá rychleji, než čekáte, a stejně tak ubývá i záložnímu zdroji v batohu. Co v zimě opravdu vydrží, rozebíráme v článku o tom, jak vybrat powerbanku.

Papírová mapa není romantika. Vejde se do boční kapsy a nevypne se. Co dalšího má smysl mít u sebe na jeden den, shrnuje checklist na jednodenní túru.

V zimě se stmívá brzy a značky zmizí ve tmě jako první, protože samy nesvítí. Čelovka patří do batohu i na odpolední výlet, který má podle plánu končit za světla.

Pokud se v horách stane úraz nebo ztratíte orientaci a nedokážete se vrátit, volejte Horskou službu na číslo 1210, případně tísňovou linku 112. Čekat, až se situace sama zlepší, se v mlze a za tmy nevyplácí.

Na co si dát pozor

Značka není záruka, že je cesta schůdná. Po vichřici, po těžbě nebo v rozbředlém sněhu může být trasa neprůchodná, i když je vyznačená vzorně.

Barva v mapě a barva v terénu se občas rozejdou. Trasy se přeznačují, mapy se tisknou jednou za pár let. Když si nejste jistí, věřte spíš tomu, co vidíte na stromě, a aktuální stav si ověřte u KČT.

V národních parcích a v klidových územích neplatí, že si můžete zkrátit cestu přes louku. Turistické značení tam není doporučení, ale hranice povoleného pohybu. Pokuta je jedna věc, druhá je, že mimo trasu vás nikdo nebude hledat jako první.

A poslední drobnost, na kterou lidé narazí až v terénu. Značka se maluje pro oba směry chůze, ale ne vždy na stejné straně kmene. Když jdete trasu pozpátku, dívejte se i za sebe.

Shrnutí

Barvu čtěte jako identifikaci trasy, ne jako obtížnost. Náročnost si dohledejte z převýšení, délky a povrchu.

Než vyrazíte, udělejte jednu věc: podívejte se do mapy, jakou barvu má vaše trasa a na kterých rozcestích se kříží s jinou. Většina zabloudění vzniká přesně tam, kde člověk chytne správnou barvu na špatné straně.

V zimě nad hranicí lesa se řiďte tyčemi a berte je vážně. Když od jedné nevidíte na další, výlet končí a jde se zpátky.