Vařič spolu s kartuší nebo lihem rozhodne, jak rychle se voda ohřeje. Co se do ní vaří a v čem, to řeší tenhle text. Ešus, hrnec, nebo celá sada, materiál i objem mění výsledek víc, než by se na první pohled zdálo.

Ešus je pořád rozumná volba

Ešus vychází z vojenské jídelní misky: plochá, oválná nebo ledvinovitá nádoba se sklopnou rukojetí a víkem, které slouží jako talíř nebo malá pánvička. Váží málo, vejde se do batohu bez zbytečného objemu navíc a jedna nádoba pokryje ohřev, vaření i jídlo ze stejného kusu.

Slabinou je právě ten plochý tvar. Na ohřátí půl litru vody nebo na jednoduché jídlo pro jednoho je ešus ideální. Na vaření většího objemu nebo na přesné dávkování při vaření pro víc lidí je nešikovný, protože se špatně přelévá a jeho víko neudrží tolik jako klasický vysoký hrnec.

Hliník, titan, nebo nerez

Hliník vede teplo nejrovnoměrněji ze všech tří kovů, takže se v něm dobře vaří skutečné jídlo, ne jen ohřívá voda. Je levný a lehký, ale měkký, promáčkne se při pádu na kámen a bez eloxované úpravy reaguje s kyselými potravinami, třeba s rajčaty. Eloxovaný, tedy povrchově zpevněný hliník tenhle problém řeší a dnes ho má většina kvalitnějších hrnců.

Titan je nejlehčí ze tří materiálů a nekoroduje ani se nepoškrábe tak snadno jako hliník.

Zaplatíte za to špatnou tepelnou vodivostí. Teplo se v titanovém hrnci nešíří rovnoměrně, takže se jídlo přesně nad plamenem začne připalovat dřív, než se zbytek prohřeje. Na ohřev vody je to bez potíží, na kaši nebo rýži je potřeba často míchat a plamen držet nízko.

Nerez je nejtěžší a nejodolnější.

Kyselým potravinám je lhostejný, snese hrubší zacházení a po sundání z ohně drží teplo déle než hliník nebo titan, což se hodí při servírování. Tenký nerezový plech je levný, ale hůř vede teplo podobně jako titan. Silnější, kvalitnější nerez váží tolik, že ho na trek s sebou málokdo bere.

Nepřilnavý povlak najdete hlavně na hliníkových pánvičkách ze sad. Usnadní mytí a jídlo se nechytá ke dnu, ale škrábe se kovovou lžící nebo vidličkou a u levnějších povlaků nesnese dlouhé vaření přímo na otevřeném plameni. Kdo povlak chce, ať k němu bere dřevěnou nebo plastovou vařečku.

Kolik litrů podle počtu lidí

Sólo turista, který si jen ohřívá vodu na kávu nebo sáčkové jídlo, vystačí s nádobou kolem půl litru. Kdo vaří skutečné jídlo pro jednoho, ocení spíš 0,7 až 0,9 litru, aby se dalo i zamíchat bez přetékání.

Pro dva lidi se hodí hrnec kolem litru až litru a půl. Menší nádoba pro dva znamená vařit na dvě dávky, což spotřebuje víc paliva i času.

Skupina tří až čtyř lidí potřebuje buď jeden hrnec od dvou litrů výš, nebo dvojici menších nádob, kde se jedna vejde do druhé. Jeden velký hrnec se vaří efektivněji, ale hůř se balí a nese, pokud ho nenese jeden člověk pro celou skupinu.

Co bývá v sadě a co v ní chybí

Sady, tedy sety hrnců, staví na principu, že menší kus zapadne do většího a celek zabere v batohu míň místa. Bývá v nich hrnec, menší pánvička a poklice, která slouží jako talíř nebo cedník, případně i dvojice hrníčků.

V praxi bývá součástí sady i kus, který v terénu skoro nevyužijete: druhý, ještě menší hrnec, do kterého se nevejde smysluplná porce, nebo tenká pánvička, která se po prvním použití na otevřeném ohni zprohýbá. Než sadu koupíte, zvažte, jestli fakticky použijete všechny kusy, nebo jestli vám stačí jeden dobrý hrnec a samostatná poklice.

Poklice dělá víc, než se čeká

Poklice u ešusu často funguje jako talíř nebo malá pánev s vlastní rukojetí. U hrnců ze sad bývá univerzální a pasuje na víc velikostí najednou, což se hodí, pokud vlastníte víc kusů nádobí od stejné značky.

Některé poklice mají po obvodu drobné otvory nebo zúžení, kterými jde slít vodu po vaření těstovin, aniž byste museli sahat po samostatném cedníku. Je to detail, který v obchodě snadno přehlédnete, ale v terénu ušetří jednu položku navíc v batohu.

Kde se připlatek vyplatí a kde ne

Titanový hrnek stojí citelně víc než hliníkový podobné velikosti a rozdíl v ceně kupuje hlavně nižší hmotnost, ne lepší vaření. Pro ultralehký batoh a sólo výpravy, kde se váží každý gram, to dává smysl. Pro rodinný nebo skupinový výlet, kde se stejně nese víc věcí najednou, je rozdíl v gramech zanedbatelný a hliník odvede lepší službu za nižší cenu.

Nejlevnější sady z tenkého plechu mají tendenci se zkroutit už při prvním ohřevu naprázdno nebo při vaření na vyšší plamen. Pár desítek korun navíc za silnější materiál se vrátí v tom, že dno zůstane rovné a hrnec bude sedět na hořáku stabilně i po sezoně používání.

Rukojeť a zámek víka

Sklopná drátěná rukojeť u ešusu má být v rozloženém stavu pevně zaaretovaná, ne volně se protáčet kolem čepu. Uvolněná rukojeť znamená, že se plný ešus v ruce nakloní přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte.

Víko, které funguje jako talíř, potřebuje spolehlivý úchyt, aby se během chůze v batohu samo neodklopilo a jídlo nebo voda se nevylily do ostatního vybavení. U levných sad tenhle detail bývá první, co po pár sezonách přestane držet.

Mytí a péče v terénu

Nádobí myjte dál od potoka nebo jezera, nejlépe aspoň šedesát kroků od vody, a bez saponátu. Zbytky jídla i mycí prostředky patří mimo vodní tok. Víc k šetrnému chování v přírodě najdete v textu o zásadách leave no trace.

Připálené zbytky na dně odstraníte pískem nebo štěrkem lépe než drátěnkou, kterou v batohu stejně většina lidí nenosí. Nerez a hliník po umytí osušte, aby na dně nezůstávaly kapky, titan je vůči tomu lhostejný, protože nekoroduje.

Na co si dát pozor

Kovová rukojeť ešusu i sklopné držadlo hrnce se při vaření rozpálí. Nechytejte je holou rukou, použijte rukavici, kus látky nebo návlek na rukojeť, který k některým sadám patří rovnou.

Široký hrnec na úzkém hořáku stojí nestabilně. Než postavíte plný hrnec na malý plamen přímo na kartuši, zkontrolujte, že sestava stojí rovně a na pevném podkladu.

Shrnutí

Kdo chodí sólo a hlavně si ohřívá vodu, vystačí s titanovým hrnkem nebo malým ešusem. Kdo vaří skutečné jídlo pro sebe nebo pro dva, sáhne radši po eloxovaném hliníku, který teplo rozloží rovnoměrněji. Nerez patří spíš na chatu nebo do auta, na záda ho bere málokdo dobrovolně.